LOADING

Type to search

Jak Češi bušili na alpskou trailovou bránu na Grossglockneru

Outdoor Reportáže

Jak Češi bušili na alpskou trailovou bránu na Grossglockneru

Share

Ultra trail okolo nejvyšší rakouské hory Grossglockneru (3 798 m) se stal za pět let z firemní akcičky Dynafitu jedním z nejprestižnějších běžeckých svátků sezony. Letos ho mocně zavalili i Češi, nejen účastí v téměř dvoutisícihlavém (z 45 zemí!) poli, ale i na stupních vítězů.

Nabízí se tu čtyři tratě – Ultra trail 110 km (nastoupáte 6500 m) – tady možné i dvojice jako štafeta 62 + 48 km, dále Trail 75 km (nahoru 4000 m), Kalser Tauern Trail 50 km (2000 m) a Weissee Gletscherwelt Trail 30 km (940 m).

Sami pořadatelé, zkušení a zapálení horští běžci z regionu i od Dynafitu, označují tu nejkratší za trailovou bránu. Nejen proto, že jednou takovou na Kapruner Törl, všichni proběhnou.

Byl jsem tam.

Závodní program začíná v pátek večer v deset večer v epicentru u stanice lanovky v centru Kaprunu. To už máte za sebou prezentaci včetně kontroly výbavy batůžku – bunda, jídlo, pití, čepice, rukavice, zahřívací folie, píšťalka, balíček první pomoci, sáček na odpadky, nabitý mobil.

start 110 v 10 večer…

Teď startuje stodesítka a její účastníci zaslouží od těch z dalších tratí uznání aspoň v této sounáležitosti pod hvězdami. Teprve pak můžete do postele. K pivku na dobrou noc nás přichází na hotelovou zahrádku pozdravit liška…

Laskavý chlad ledovců

Nespím hluboce a bezstarostně. V šest sedím na snídani – právě startuje padesátka a borci z pětasedmdesátky už mají 45 minut zahřáté kecky. My jedeme autem do Enzingerboden k horskému jezeru a odtud lanovkou (v ceně startovného 70 nebo 85 eur podle času přihlášky + 10 eur za bus z Kaprunu) na Rudolfshütte k přehradní nádrži Weissee ve výšce 2315 metrů.

Na poslední záchod je fronta, jeden chlapík uctivě předbíhá. Je to Jirka Čípa, lídr padesátky, která vybíhala zezdola z Kalsu, pouštíme ho. Dav běžců se pak roluje kousek níž v úzkém koridoru přehradní nádrže.

„Zůstaň tady,“ houkne na mě zkušený trailař Michael Dobiáš hned u hrdla. Ano, není třeba se nechat zavřít. Hned první metry vedou po stezce podél vody, pak se pár metrů zvedne nazpátek k horní stanici lanovky. Hop hop po kamenech, lidi fandí a fotí, adrenalin zaplavuje krevní řečiště. Začínáme.

Zachytávám dva zadečky v sukýnkách a držím se. Iveta Vlčková má profil vzorně vyvedený propiskou na předloktí. Já ho mám v hlavě, je jednoduchý. Asi tisíc nahoru, pak skoro dva a půl (tisíce metrů) dolů.

Nejdřív tedy prudký seběh k nádrži Tauernmoos po kamenech a vykotlaným trailovým korytem, navíc se stále docela hustým provozem. Pak vydechnutí na rovině a jdeme stoupat. Okolo tří kilometrů podél chladivého ledovce Rifflkess s Grossglocknerem za zády.

Chce to trpělivost a popoběhnout jen zřídka. Jinak krok za krokem, byť pěkně v tempu, pozor na zbraně hůlkařů v obličeji. Ve strmější stěně se tvoří vláčky – buď se napojíte jako vagonek, nebo předskočíte na pozici lokomotivy, anebo vystoupíte a necháte expres jet.

Stezka se zužuje do skalního komína a – náhle se otvírá opona do ledovcového kuloáru. Kapruner Törl 2639 metrů, jsme na vrcholu trati. Tasím mobil, pořizuju tři obrazy. Poprvé v životě tak činím při závodě – dobrovolně ztrácím asi dvacet vteřin. Cena za památeční vzpomínku je titěrná.

Následuje seskok ze skalky a prudká zasněžená „sjezdovka“. Chvíli trvá „vyklouzat“ si rytmus, místy vypadá výhodněji jet přímo po zadku. Ale občas trčí ze sněhu kámen nebo kus skály, náraz by mohl skončit fatálně. Snad jediné místo, kde by se i svižnějšímu běžci šikly hůlky pro chytání stability.

Sněhové pole má možná šest set metrů, sestup pokračuje v trailu. Přeskakuju průzračné bystřiny, slunce už hřeje, horský vzduch v nejlepší kyslíkové komoře voní…

Hlava má z nadmořské výšky trošku namotáno, nohy už pochopitelně naloženou elevaci, takže přichází probuzení. Stačí lehce zakopnout a už letím. Řach! Uf. Naražená ruka, odřená kolena. Mrknu, seberu se a jdeme dál, v pohodě.

Tyrkysové plochy přehrad

Následuje první delší rovinatější pasáž v traverzu podél nádrže Mooserboden. Tady, někde na devátém, jsem se plánoval rozběhnout. Jenže, nějak to nejde. Do cíle ještě daleko, zneklidním. Podobně to má většina ostatních na dohled – přede mnou i za mnou. Don´t Give Up. Ti, kdo tě předbíhají, se cítí ještě hůř než ty, říkal havajský šampion Mark Allen. Platí to. Zvlášť, když někoho předbíhám já…

Nejhorší to je na asfaltovém přeběhu přehradní hráze, jako by se nohám rozkvedlaným z velehorských trailů nechtělo vrátit do „normálního“ rytmu. Bufet přináší spásu. Dávám meloun, banán, sušené meruňky. Do čeho se, sakra, čepuje pití, zapomínám chvíli na vlastní kelímek v batůžku…

Tak jo, bude to zase lepší, šrotuje hlavou před dalším sešupem, k další tyrkysové vodní ploše Wasserfallboden s dechberoucím panoramatem třítisícovek. Prý je jich tu viditelných tři sta, to jsem, vážně, nedopočítal.

Křižujeme vrcholovou silnici a namísto do tunelu se spouštíme do traverzu do svahu. Na kamzičí stezce vedou i lana, o kus dál se stoupá kamenitým korytem pod crčícím vodopádem. Pak přece jen přichází jeden tunel.

No vida, tachometr na ruce se blíží ke dvacítce. Běžím, předbíhám, ne že ne. Lopotným přepočtem objevuju naději na cílový čas pod čtyři hodiny, loni nejlepší v mé kategorii 50+ měl 4:15. To ještě stojí za trochu námahy.

Kaprunské údolí k dolní stanici lanovky Kitzensteinhornu vede jasně. Na kousku prudké silničky dolů na soupeře na dohled ztrácím, v technických pasážích rozsekané cesty, mezi kořeny a šutry, zase docela dotahuju. Nekonečný seběh…

Rovina. Nej…horší na konec

Na 23. km jsme spadli ke břehu řeky Kaprunerache. Tady stojí druhá picí stanice. Ten litr na zádech jsem v horách táhnul zbytečně, je mi jasné a leju ho na hlavu. Svěží horské povětří střídá teplá a vlhká údolní duchna. A to jsem chtěl, kluk z rovin, tady konečně ukázat horalům, jak vypadá běh…

Nečekal jsem, že půjde – hlavně psychicky – o nejnáročnější úsek. Terén se střídá s nakloněnými rovinami, polní cesta s chodníkem. Nohy až šokované snadným profilem odpovídají – paradoxně teprve tady – náznaky křečí. Chca nechca, musím jim párkrát povolit pochodový krok. Míjí mě rychle supící starý expres, škoda… Ale zase za sebou nechávám další už známé postavy. Teprve tady se dělí pořadí.

Poslední vodní plocha, obležená arabskými výletníky, volá jako Siréna: Pojď do mě… Jak jen odolat v této Odysseji? Tady jsme se před dvěma dny rozbíhali, lehce pršelo, a šlachy na nohách ještě hrály Mozartovy symfonie… Teď už ztvrdly do temných až doom metalových ploch.

Kaprun, hlásí cedule, a obzor míří nekonečnou silnicí ke špici kostela. Gott mit uns. V posledním podchodu se mi na schodišti zakousne do lýtka křeč silou rotvajlera. Zachraňuje mě dobrovolník s lahvičkou vody, zbývají nejhůř dva kiláky. Vypínám mozek a cupitám podél fotbalových hřišť k chladivému tunelu, z něhož už halasí cílový šrumec.

Poslední metry. Kudy? Aha, rovně, doleva, … rampa. Úleva, štěstí, křeče, dojetí, medaile. „Tom Nohejl, Czech, 37. platz, 3. in category, oh yeah,“ vítá mě moderátor.

Nakonec skoro 31 kiláků. Dlouho stojím a užívám si. Už ani krok. Leju do sebe redbullcolu, vodu. Nohy táhne jako magnet bazén s ledovou koupelí, v němž už slastně spočívají těla dalších absolventů. Vychutnávám cílové pivko, vrtulky se špenátem do sebe soukám jen těžko. Čekám na masáž.

Otevřel jsem alpskou trailovou bránu. Co teď dál?

PS 1 výsledky:

Třicítku vyhrál na třetí pokus, teď v rekordu Tomáš Hudec (2:38,38), Iveta Vlčková byla třetí (3:42:19, loni vyhrála Marcela Vašinová).

Padesátku ovládl opět v traťovém rekordu Jiří Čípa (4:19:28), Kateřina Matrasová byla druhá (5:50:08, vítězka Anna Comet 5:28:08), třetí Petra Ševčíková (5:59:58) a pátá Barbora Cichá (6:25:12).

A ještě na stodesítce se dostal na pátou pozici, oceněnou na pódiu, Jaroslav Krajník, známý český reprezentant v adventure race (16:56:43 – vítěz Florian Grasel 14:40:14, mezi ženami rekordně mnichovská psycholožka Eva Sperger za 16:03:13).

Poslední stovka účastníků pětasedmdesátky byla odpoledne stažena na 50. km vinou bouře v Kalsu. Přesto zaslouží ocenění 400 dobrovolníků-záchranářů, kteří pomáhali s organizací v horách. Závod sledovalo na internetu a facebooku 110 000 diváků!

Za rok se běží 24.-26. července.

PS 2 materiál:

V rámci testu SpeedUp výbavy Dynafit jsem k naprosté spokojenosti využil téměř nové horské běžecké boty Alpine Pro (pevné, odolná podešev, nezničené prsty ze seběhů), triko s krátkým rukávem Alpine Short Sleeved Tee (volné, odvedlo vlhkost), běžecký vestobatoh Vertical 4 (ideální skladba kapsiček a poutek i uchycení posuvným pružným lankem na prsou) a v něm (pro jistotu) bunda Transalper PTC Alpha (přišla k chuti až při cílovém odpočinku a rychlé přeháňce, potom i v chladu večerního vyhlášení výsledků). Důkladnější recenze jednotlivých součástí výbavy připravujeme.

na konci cesty

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *